Dnes jsem se milá bando rozhodla podělit se svým skutečným příběhem...
Pokud si vzpomenete na můj dřívější post - "Zamilovaná přes internet", tohle bude jakýsi druhý díl, protože v něm docela dost budu navazovat na předchozí události...
Uplynulo asi 5 let a já se rozhodla obnovit jaksi svůj sociální život, tak jsem si pro zábavu založila v té době fenomén v seznamování - Tinder. Ze začátku jsem to opravdu brala na lehkou váhu, že přeci jen za tu dobu mě nemůže už nic překvapit, ale co svět nechtěl... problém byl na světě. Problém? No jak to jen říci, když narazíte při "swajpování" na vaši bývalou platonickou lásku, tak vás to klidným nenechá.
Jelikož jsme se nikdy předtím neviděli a já se za tu dobu dost změnila ( to mi alespoň přišlo, co se týká vnější stránky, možná si troufnu říci, že i po té mentální jsem vyspěla, zkrátka už jsem nebyla tou naivní středoškolačkou, ale rozumnou, mladou slečnou.) Dlouho jsem odolávala a snažila se různě přeskočit tu možnost swajpnout doleva či naopak doprava. Bylo to strašně v tu chvíli těžké rozhodnutí, protože jsem si najednou řekla, co když je to osud, co když to tak má být a nějaká větší moc tam nahoře chce, abychom si dali druhou šanci?
Je pravda, že jsem se bála, že pokud dám ano a neobjeví se ten krásný "match", budu možná zklamaná nebo přestanu věřit v zázraky. Když jsem se odhodlala a on mi znovu naběhl v pořadníku, sebrala jsem veškerou odvahu a swajpla vpravo, zavřela oči a pomalu je otevřela... nevěděla jsem zda mám ječet na celý barák, pak jsem se zase zklidnila a řekla si, že počkám... že už nebudu ta, co píše první.. už ne. Pokud má chlapec zájem mě opravdu poznat jaká jsem, ať se prostě snaží on sám.
Uběhl týden a nic, už jsem si říkala, že nejspíš tam byl jen ze srandy, a že už se neozve... v ten den večer, ale přišlo oznámení z Tinderu, takový ten plamínek, plamínek vášně, jak jsem si to pojmenovala a já byla napjatá jak kšandy, protože v delší době jsem moc matchů neměla, takže nebyla jiná možnost než ta, že to bude opravdu on...
"Dáme pivo?" - Vážně? Začala jsem klasicky vyšilovat, on se chce rovnou sejít... co mu řeknu, že je to brzy? Bála jsem se.. nikdy by mě nenapadlo, že se uvidíme naživo. (Moje tehdejší profilovka byl gif, jak piju pivo..). Dala jsem na svůj vnitřní instinkt, pokud vydrží si se mnou psát a bude se chovat slušně, možná dám veškeré své zábrany stranou a sejdu se s ním.
Psali jsme si asi měsíc - dva a nastal den našeho setkání. Zásadně nikdy nechodím na první schůzku s mužem sama, pokud ho neznám naživo, tudíž doprovod mi zpovzdálí dělala kamarádka, jakmile si ověřila, že mi od něj nic nehrozí, byla už jen na telefonu, pro jistotu.
První dojem...
No, naše setkání bylo pod orlojem... držela jsem v ruce box s bábovkou (tu jsem totiž přislíbila, protože se svěřil, že ji miluje..) a v druhé mobil, přes který jsme si zavolali, až pak teda došel přímo ke mně. Byla jsem roztřepaná, byl stejně velký jak já, poměrně drobné postavy, obličej by odpovídal, v tváři drobné vrásky, ale ty mi nikdy nevadily, patří to k procesu "stárnutí", no a on... byl vylitej jak váza.
Nevěděla jsem v tu chvíli, zda s ním chci vůbec někam jít, věděla jsem, že mi ublíženo nebude, na to by se zřejmě ani nezmohl, ale bylo před svátky, takže všude byli lidi a hlavně svařák, za tu dobu čekání na něj jsem promrzla kus na kus. Ač byl "v náladě", hned byste to na něm nepoznali, jen slova se táhly, pak už jsem to přehlížela a povídali jsme si... nepoznal, že jsem to vlastně já, ta holka, s kterou si psal na badoo, ta která nevydržela ani minutu bez něj a hledala možnosti jak se s ním stále bavit... v tu chvíli mi bylo opravdu do smíchu, protože osud se mnou krásně vypekl, jak se říká...
Dala bych vše za to, abych se vypařila a mohla zdrhnout, během naší konverzace jsme jen pili svařák za svařákem, já už je přestala počítat, byla jsem docela na hraně svých sil, dokonce jsem si polila i svůj nový šedý kabát.. červeným vínem...Když mě viděla kamarádka, zhrozila se, protože mě musela přivést domů živou a hlavně ne nalitou... rozloučení bylo rychlé, zkoušel se naklonit na pusu, ale já ho jen objala, necítila jsem v tu chvíli nic, žádnou náklonost, prostě nic, jiskra nepřeskočila a on byl v mých očích jen možný kamarád, známý.
Nasedla jsem do auta s divnými dojmy, na jednu stranu jsem byla ráda, že to mám za sebou a na druhou jsem si řekla, že ne vždy, co vidíme jako dokonalé, musí být i takové v realitě...
Chvíli jsme si ještě psali, pak už jsem ale nechtěla, uvědomila jsem si, že nemáme vlastně nic moc společné, on miluje své pivo, přátele a žije svůj vlastní bohémský život...
A já?
Já měla jiné priority. Alkohol a noční život už mi nic moc neříkalo, alespoň mi to stačilo v podobě firemních večírků. Už jsem byla jinde a bylo by ode mě sobecké, kdybych mu i sobě dávala šanci, protože jsem si jistá, že náš čas by byl zbytečně promarněný, každý hledáme a od života očekáváme něco jiného.
Bylo to vlastně moje první Tinder rande a k dalším pokusům nedošlo, po nějaké době jsem tu "hru" přestala hrát. Ale nikdy neříkej nikdy... V dnešní době se přes covid a všemožné jiné překážky seznámit moc dobře nelze, tudíž musím spoléhat na to, že tam někde mezi tím bilionem lidí je i ten pravý člověk pro mě.
xoxo
