Krásný den můj milý deníčku a příznivci mých vtipných až někdy tragických projevů...
Dlouho jsem nezaznamenala ze svého života ani jeden střípek, nebylo by to z toho důvodu, že jsem "zapomněla", že mám blog, ale proto, že se toho seběhlo strašně moc. Za posledních pár měsíců převážně bojuji se svými démony v hlavě, neboť tím, že jsem řešila strašně moc věcí kolem nemocné mamky až po byt, tak moje mysl i moje tělo se rozhodlo "bránit", že takhle určitě ne! Za což jsem vděčná. Někdy musíme dostat pořádný flákanec, abychom si uvědomili, že se musíme umět mít rádi a hlavně umět odpočívat. U mě to je spíš naučit se umět odpočívat.
Mamka v procesu léčby, která vypadá, že bude na tu "potvoru" zabírat a stále věřím, že máme naději ji porazit... Dále byt konečně dostává podobu "útulného" prostředí a hnízdečka bezpečí, chybí jen nějaké spotřebiče, žaluzie a samozřejmě pár doplňků, který dodají bytu tu správnou atmosféru. V nepodstatné řadě své tomu dala i kuchyň a osvětlení, které opravdu dalo šťávu a mohu s naprosto čistým svědomím říci, že jsem nad míru spokojená a nemohu se dočkat, až vyřeším jen detaily.
Řekla jsem si, že bych mola vytvořit kratičký záznam před a po, protože vím, že je to docela oblíbený formát spousty z vás. ( A můj jak by smet!)
Ačkoliv původní plán byl se přestěhovat do bytu už do prosince, bohužel mě skolila nemoc a já zůstala zase "uvězněná" v druhým domově. Takže hádáte správně, popadla mě úzkost a panické ataky, které jsem měla už svým způsobem vyřešené, naštěstí mám kolem sebe podporující rodinu a milující kamarády a samozřejmě i skvělou terapeutku, která mi krásně ukázala, jak proti tomu bojovat a nedovolit, aby mě to svalilo na kolena. Nejlepším útokem je boj a ač jsem sice vystresovaný ale statečný bojovník, který když to vezmu ze všech možných životních etap, kterými jsem si musela projít... říkejte mi MISTR to překoná a překonává vždy s úsměvem na tváři.
Dále mám takový malý comeback v podobě svého kamaráda se kterým jsem v minulosti přerušila veškeré styky, tak jsme opět našli nějakým způsobem stejnou řeč a jsme si tak trochu i oporou, neboť nás spojují podobné problémy. Je to super mít zase v životě člověka, kterého jste měli svým způsobem velmi rádi. Problém je, že jsme si věci nevyříkali, takže ani pořádně nevím, zda si vůbec uvědomoval, že jsme se spolu tak dlouho ( 3 roky) nebavili. Protože jsme nějak začali tam, kde jsme skončili. Jen otevřeli novou kapitolu. Na jednu stranu se trochu bojím, opět jsem si pustila k sobě člověka, který mě už jednou v minulosti zklamal a já si zapřísahala, že už s ním NIKDY nebudu komunikovat. Tady očividně platí pravidlo :
" Nikdy neříkej NIKDY."
A víte co? Někdy tu druhou šanci musíme dát, protože jak se měníme my, mění se i lidi kolem nás.
xoxo
0 Comments