Jsem perfekcionistka.
Vždycky jsem se alespoň snažila jí být.
Občas ale nastane situace (a že jich je), kdy jediné, co byste chtěli, je nebýt perfekcionistou.
Začátky mého psaní byly odjakživa k smíchu, dokazovaly to moje známky ze slohových prací, které byly kupodivu neměnné už od základky. A to jsem se snažila je vylepšovat den, co den. Četla jsem literaturu, psala na různá témata a stále jsem hledala v sobě chybu.
Proč jsem pro své učitele byla "jen" dobrá?
Později jsem pochopila jejich záměr. Chtěli mi ukázat, že být dobrá je vlastně ještě zcela v pořádku, moje slohové práce dávaly smysl, měly hlavu i patu, jen sdělení bylo trochu přímočaré.
Slohové práce byly jakýmsi "začátkem" toho, co se vám může v životě pokazit.
Jako třeba dnes.
Chtěla bych otevřít svého kostlivce ze skříně a podělit se o story, která se mi za tenhle víkend povedla.
Některé věci prostě nemůžeme naplánovat, věřte mi "nemůžeme".
Když jsem se před necelým rokem stala majitelkou vozu, věděla jsem, že mi nastanou určité povinnosti a závazky k němu. Je to takové dítě, které neustále musíte opečovávat a především hlídat.
A dnes už vím, že i přesto, že je zaparkované před domem.
Pokud jste si mysleli, že autu se nic nemůže stát, když jen stojí. Jste na omylu.
Soused si včera pozval pána na kácení stromu ( a ne, opravdu mi strom nespadl na kapotu) a jeho nákladní vůz při couvání jaksi neviděl ten můj, který byl krásně zaparkovaný u vrat mého domu a srážka byla na světě. Alespoň levý nárazník mého auta dostal bídu.
Naštěstí, a to bych ráda zdůraznila jsem zachovala klidnou hlavu a jednala. Pán se sice omlouval a nabízel jistou "kompenzaci", ale řekněme si na rovinu, slovo proti slovu, tyhle věci je potřeba mít ošetřené, protože jak jistě z autoškoly všichni víme (já už teda taky, díky svému nejlepšímu instruktorovi!), že je potřeba sepsat záznam o dopravní nehodě. Jelikož "naše" škoda nepřesáhla částku 100.000 policie není u toho potřeba. (Samozřejmě jen v případě, že obě strany se domluví, pokud pachatel z místa odjede, je potřeba to nahlásit, protože se dopustil trestního činu a hrozí mu pokuta).
Nebudu lhát, bylo mi v tu chvíli mizerně, o své auto jsem se od prvního okamžiku starala jak jsem nejlépe dovedla, pravidelný servis, mytí a najednou z čistého nebe přijde rána, kterou nemůžete ovlivnit. K věcem by se asi nemuseli chovat city, ale bohužel, pro auto budu mít vždy citovou vazbu.
V pondělí mě čeká sezení v servise. Obvolávání pojišťovny a doufání, že bude zase v pořádku bez defektu.
V omráčeném stavu, kdy si postupně začínáte uvědomovat vážnost situace, se vám do hlavy naženou jisté otázky...
Co by kdyby...
V ten den jsem chtěla pracovat na přesčasech, můj notebook je stařec, chtěla jsem jet na úřad. Co když bych tenkrát do toho auta nasedla, tak by se nic nestalo. Nebo co kdyby jsem ho měla zaparkované dál.
Jenže tohle není moje chyba. Často si dáváme vinu my, kteří jsme nic neudělali a vlastně jsme jen obětí. Pán dobře věděl, že tam stojí vůz, a dobře věděl, že jeho auto je zřetelně větší než to moje. Byla to základní chyba. Při couvání sledovat zrcátka. A přitom stačilo se jen podívat.
Minulost nezměním. Teď je teď. Stále je potřeba zachovat klidnou hlavu a uvědomit si, že je to jen nárazník, který se dá opravit do původního stavu a na autě nebude poznat žádná "vada", i přesto, že já to budu mít před očima a budu si to navždy pamatovat a dle slov pachatele .. on taky.
Protože opravdový problém by nastal kdybych v autě seděla a měla skutečnou dopravní nehodu. Mohla jsem teď bojovat o život a poslední, co by vás zajímalo, by bylo vaše auto. Co si budeme povídat, při nárazu v určité rychlosti by auto nejspíš skončilo na odpis. A to už je v řádu 100.000.
Ráda bych byla, abychom si uvědomili, jak málo často stačí. Minuty, vteřiny, to vše hraje velkou roli.
Občas stačí jen sledovat a přemýšlet nebo...
Zpomalit.
xoxo
0 Comments