Dlouho tu nebyl deníček z mého života, tak jsem se rozhodla to napravit.
Kdo by to byl řekl, že se znovu ocitnu v situaci, kterou jsem myslela, že už mám úspěšně za sebou. Panická ataka a úzkosti jsou neodbytné a nepředvídatelné.
Z minulosti jsem už byla schopna si diagnózu určit sama. Nějak jsem tušila, co se vlastně děje.
V práci toho bylo hodně, často jsem si ji nosila domů a pracovala i na přesčasech, do toho řešila osobní věci a problémy s autem a často byla ve stresu.
Neodpočinula si, ač mě o to tělo i mozek žádalo. Došlo to do situace, kdy se mi v práci jak z čistého nebe udělalo zle, snažila jsem se zachovat klid, hlavně nepanikařit (vždy uděláme opak, i přes to, že sami sebe přesvědčujeme o opaku), zprvu jsem vše přisuzovala k jarní únavě, navíc jsem už nějaký ten měsíc nebrala AD, což pro mě bylo vysvobuzujíci a velmi jsem se za to cenila, že jsem "to" dokázala.
Při mém štěstí ne na dlouho. Osud je někdy opravdu vtipný. Volala jsem doktorce s tím, že to nezvládám už bez pomoci jejího zásahu. (Vždy je lepší si co nejdříve přiznat, že už na to nemáme, že potřebujeme pomoc odborníka).
Od pondělí (21.3. respektive až následující den) jsem opět na AD. Samozřejmě do práce nejsem schopna chodit, než si tělo a mozek "zvykne" na happypills. Proto pracuji z domu.
Aktuální stav:
Doma se to dá zvládnout, alespoň ten strach je menší.
Venku - peklo na zemi. Depersonalizace, paralyzována od světa a sebe, závratě a strach, že se mi něco stane.
Dnes (23.3.) jsem se pokusila sednout do auta sama a jet zapálit svíčky na hřbitov. Neúspěšně.. v autě mi nebylo blbě doslova, ale nebyla jsem úplně ok, jela jsem však opatrně, jakmile jsem zaparkovala, chytla mě úzkost, pocit, že to nedám.. 3x jsem měla pokusy dojít ke svému hrobu, ale vždy jsem se vrátila a ocitla v panice.
Závěrem bych usoudila, že pokrok je pro mě alespoň usednutí za volant a jet sama. Ač se mi nepodařilo dostat k hrobu, nevzdám se. Zítra je taky den. Na vše je potřeba trpělivost.
Trpělivost a vůle v sebe samu růže přináší.
Xoxo
0 Comments