středa 2. srpna 2017

Ticho.

Pokaždé, co přijdu domů z práce, se těším, že po rychlé sprše se zachumlám do postele a budu nerušeně pokračovat ve spánku, který mi byl přerušen kolem čtvrté hodiny ranní.

Skutečnost je jiná. Doma mě čeká moje tří roční fenka a máma, co má potřebu se s někým každou sekundu bavit. Nikdo nechápe, že jsem šíleně unavená, a že nemám náladu dělat cokoliv jiného, než spát.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem byla nadšená pro jakoukoliv aktivitu, nemusela řešit, zda vyjdu s penězi, co mám, zda budu moci pokračovat na vysokou a zda to všechno s mámou utáhneme.

Dospělost má své úskalí. Studovat a pracovat je v dnešní době bráno jako běžná věc a nikdo se nad ní nepodivuje.

Na druhou stranu ale nikdo netuší, jak moc těžké to je. A to nemyslím jen fyzicky. Obzvlášť pro lidi, co mají narušenou psychiku jako já.

Jednou jsi nahoře, jednou dole.


Říct, že nemám čas, je ohrané. Vždycky máme čas, jenom si ho neumíme udělat. Jsme líní a odkládáme spoustu věcí na potom. Zapomínáme, že všechno moc rychle letí a my každou vteřinu jsme starší a starší.
Stále si na něco stěžujeme, opět si neuvědomujeme, že naší náladou měníme náladu i lidem kolem nás.

Já jsem velmi emoční člověk. Když jsem naštvaná - vybuchnu, když smutná- rozbrečím se a mohla bych pokračovat donekonečna,.. prostě neumím nosit jenom jednu tvář... je to přirozenost, za kterou se většina lidí stydí a obzvlášť v práci podlehne a nedokáže říct svůj vlastní názor.

Změnit se a být jiný je těžké a  většina z nás ani nechce.

Každý holt musíme sami pochopit, že naše chování je špatné a pokusit se alespoň vlastními silami napravit.



Follow Us @soratemplates