pondělí 11. září 2017

Internet ==》 hrozba?

Když píšu tento článek, v hlavě mi koluje spousta otázek .


V dřívější době jsem už podobné myšlenky sdílela, ale na blog, který už nyní je nedohledatelný, neboť jsem jeho obsah smazala.

Proč jsem to vlastně udělala? Proč jsem smazala něco, co pro mě dřív dost znamenalo?

Mám snad obavu z obsahu? Byly ty informace v něm příliš osobní?

Uvědomila jsem si snad, že internet je sice dobrá záležitost, ale některé věci by na něm neměly být zveřejňovány?

Když se podívám na jiné blogy slečen či mladých maminek, musím konstatovat, že většina z nich dělá stejné chyby, které jsem dělala já.

Blog je většinou místo, kde ztrácíme zábrany, můžeme se mu svěřit..  vypsat se z věcí, co nás tíží na bedrech a mít pocit, že je to správné, a že pokud to někdo čte, bude poučen.

Bohužel, nikdy to tak není. 

Problém se nevyřeší tím, že jej napíšeme na blog  jak jsme se s ním vypořádali.
Je to něco jako chřipka. Pokud jsme nemocní a nezačneme se léčit, neuzdravíme se.

Pokud nebudeme opatrní a neuvědomíme si, že obsah, co sdílíme, vidí cizí lidé, mezi nimiž se může schovávat i člověk, co nás začne pronásledovat na každém kroku, můžeme na tom doplatit.

Příkladem mohou být maminky, co rády sdílí fotky svých dětí na internet. 

Tím myslím, že sdílí nahé fotografie, kde jsou jejich děti. To hraničí už s lehkou dětskou pornografií a chodit s kůží na trh, volně přeloženo, prodávat svůj blog, svoje články, nahými fotkami, mi přijde velmi neadekvátní.

Matně si vybavuji příběh jedné blogerky.
Na blog psala ,a to velmi intenzivně své pocity, neměla to v životě moc lehké, byly tam rodinné a zdravotní problémy, které ji dohnaly až k sebevraždě. Párkrát jsem na její blog narazila.
Našla jsem tam bolest a utrpení.
 Poslední článek, ten dívka napsala dopředu a stanovila na něm časovač, neboť když vyšel, už byla mrtvá.

Co tím chci říct? 
Psaní blogu není východisko pro řešení problémů. Dívka zkrátka své problémy neřešila s odborníky.
Vše mohlo dopadnout úplně jinak. Mohla tu být. Vyléčená, ale hlavně ŽIVÁ.

Někdy zkrátka jsme nabití emocemi, které potřebujeme dostat ven.
Zklamání - pláčem, naštvanost - křikem apod.
Myslím, že to není špatná věc. Pokud nenarušujeme tím okolí, nevidím nic, co by nám v tom mělo zabránit.

Momentálně se cítím mizerně. Opustila mě nálada dělat cokoliv.
Chce se mi brečet, ale vím, že nemohu.
Vím, že jsem udělala pitomost, za kterou musím nést následky.
Člověk by se měl z vlastních chyb poučit, ale také je dokázat uznat.
Znám pár lidí, kteří si nedokáží přiznat , že i oni chybovali.

Kdybych v 15 mohla promluvit svému já do budoucnosti, nafackovala bych si.
Možná by mě to probralo a já se rozhodla správně.









Follow Us @soratemplates