středa 12. července 2017

Nesuď knihu podle obalu, člověka podle oblečení ...

Poslední dobou se mi nenaskytla možnost, abych zasedla za notebook a rozepsala se ze svých pocitů.
A že jich bylo....


Začátek.

Pokaždé, co jsem měla psát článek do školy či na blog mi chyběla představa o tom, jak začít...
Začátek by měl být stručný a přehledný a informovat čtenáře, o čem celý příběh bude... to je pravidlo, které jsem málokdy dodržela.  Opět vidím, že se začínám vyhýbat pravému důvodu, dejme tomu "problému", který mě znepokojuje.

Před zhruba 11 dny jsem nastoupila do své, již v pořadí třetí práce, ovšem s výjimkou, že tahle práce je už na plný úvazek. Nikdy by mě nenapadlo, že se chytnu řemesla , který celý svůj život provozovala pro mě , nejdrahocennější osoba na světě - babička.

Jako dítě jsem si často hrávala  na prodavačku, z reklam jsem vystřihovala nabízené produkty a do kasičky posbírala z peněženek drobné. Byla to velká zábava a kromě toho i učení, neboť jsem se setkávala s počítáním.

 Realita je ale jiná.

Pokud jsem někdy v životě byla vůči jakémukoliv zaměstnání nespravedlivá a myslela si, že je to "hovno" práce, dnes to odvolávám a přiznávám, že jsem se chovala jako nejsobečtější člověk na světe, lidově řečeno jako kráva.

První práce.

Být barmankou v pivovaru byla moje první velká zkušenost. Do práce jsem nastupovala s velkými představami a očekáváním, ale hlavně ještě s velkým psychickým vypětím, co mě nějak neopouštělo. Po zvážení faktů jsem nakonec nastoupila pouze jako brigádnice. ( A dobře jsem udělala..)

Pivovar byl nově vybudovaný, měl teprve roční výročí svého vzniku, ovšem velmi dobře početnou klientelu každodenních zákazníků. První den v práci byl pro mě teror, poprvé jsem zažila, co to znamená být číšničkou. Pivo teklo proudem, hosté přibývali a stále se nosilo pivo. Nejvíce to odnesly moje nohy... modlila jsem se, ať už je večer a já budu moci jít domů.

Končilo se velmi pozdě, jelikož mi často nebývalo dobře, kolikrát jsem skončila dřív a vyloženě zdrhla z práce. Zkrátka začaly mi pracovat nervy, motat se hlava, vlastně se mi vracely všechny ty symptomy, které mi říkaly, že se něco stane... ačkoliv se ve skutečnosti nikdy nic nestalo.

 S majitelem jsem se dohodla, že tahle práce asi není to pravé ořechové, a že bude lepší, když to zkusím jinde...

Světe div se, netrvalo dlouho a na řadu přišla další nabídka...

Restaurace.

Být v restauraci, by mohl být můj další splněný sen, milovala jsem prostředí, kde se podává jídlo, ale posléze jsem zjistila, že je to opět obrovská dřina, kde je potřeba být ozbrojen pevnými nervy, které jsem už nějakou dobu snažila trošičku aspoň umírnit.
Místo restauraci jsem nakonec skončila jako obsluha venkovního posezení pod kaštánkama.

To prostředí bylo fajn.. práce venku na čerstvém vzduchu, jen ti lidé byli pro mě kamenem úrazu...
Slušnost a zdvořilost mi vydržela sotva dva dny... pak už jsem ztratila soudnost a nedovolila jsem si nadávat do krávy a všeho možného... šéf měl zkrátka moc smyšlené představy o fungování dejme tomu .. podniku..., protože být nezaučená a obsluhovat hosty mobilním číšnikem, který kolikrát se rozhodl stávkovat, bylo nad očekávání snad to nejhorší, co se mohlo stát. Tudíž jsme se shodli společně na tom, že tahle práce opět není vhodná pro mě.

Jelikož jsem stále byla evidovaná na ÚP a ještě k tomu mi zbývalo pouhých pár dnů abych sehnala práci na plný úvazek, jinak mi hrozilo vyřazení, a co víc platit si zdravotní a sociální, když bych neměla z čeho.. nechtěla jsem být pro mámu zátěží.. naopak... začala jsem jednat... věděla jsem, že pracovat s lidmi mi jde a baví mě to.. jen jsem potřebovala změnit prostředí a být zaučená.
Bez praxe to prostě nikdy nepůjde nikomu, a to může být sebevíce talentovaný člověk...

Poslední nadějí pro mě byl obchod. Potravní síť, kde shodou okolností hledali prodavačku. Jelikož můj čas se krátil, nezbývalo mi nic jiného, než se zeptat a informovat.
Vedoucí mě vřele přijala a vlastně jsem pro ně byla vhodnou "nabídkou", ten den jsem si odnášela papíry pro potvrzení u lékaře a začal kolotoč, který musí podstoupit snad každý, co nastupuje do nové práce...

A teď?

Stále jsem v obchodě, jako zaměstnanec a začíná mě to bavit a docela se těším do práce, ačkoliv dobře vím, že tam strávím celé své prázdniny a volno si budu moci vybrat až po třech "zkušebních" měsících, na druhou stranu, co dělat doma, když většina kamarádů je na dovolených nebo mají své plány? Takhle to beru jako fajn možnost přívydělku a poznání nových lidí a prostředí. Dejme tomu, že jakmile odmaturuji, můj život se alespoň trochu změní a já budu moci hledat práci už ve svém oboru a při ní chodit do školy a pokračovat ve studiu...







Follow Us @soratemplates