Zástava. Infarkt. Takhle bych popsala dnešní den.
Cítili jste někdy bolest, sucho v ústech a hrdlo , které se vám při nádechu svírá?
Tomuhle se říká stres.
Myslím, že to, co jsem prožívala celý den, se nedá slovy popsat.
Ale ano, dá se to popsat. Byla jsem v jiné dimenzi, v jiném světě . Věřili byste, že jsem se odvezla na zkoušky a klíče od domu nechala v autě? Že by znamení, že se do auta ještě vrátím?
Nevěřila bych na temné síly, ale co když něco opravdu je?
Možná jen intuice, kdoví , ale jsem oficiálně řidičkou. Celé drama kolem mé autoškoly jsem úspěšně ukončila.
Ovšem otevírají se další stresory, které mě budou chtít zkoušet.
Navíc se mi extrémně zhoršila pleť , nevím zda to je tím, co jim či má na tom podíl i stres, ve kterém jsem po celou dobu zkoušek byla.
Nicméně je tu další věc, o kterou bych se chtěla podělit, možná spíš se kterou bych se chtěla svěřit .
Chtěla bych znát odpovědi na své otázky. Možná bych i ráda četla myšlenky, ač vím předem, že u některých lidí by to byly černé myšlenky.
Plavat proti proudu s sebou vždy přináší otazníky a bujné domněnky v druhých.
Žít vlastní život a nezasahovat do cizích životů je pro společnost velmi obtížné.
V dnešní době jsem si zcela vědoma, že nárůst věčných "stěžovatelů" poroste a dosud normální věci jako je soukromí a osobní život, se stane veřejným tajemstvím.
Začala jsem pociťovat jistou potřebu, potřebu být odlišná od stáda, potřebu nebýt závislá.
Média, komunikace jsou skvělým jazykovým prostředkem, který mě ničí, dokonce si stahuji i audioknížku, protože je to rychlejší, protože slyšet ta slova od jiného možná probudí ve mně chuť změnit konečně samu sebe. Cítím úsměv na vaši tváři, čtete správně , ZMĚNA.
Možná bych též mohla zkusit, jaké by to bylo dělat podcasty, tedy rozhovor sama se sebou a svými myšlenky , ale má to vůbec smysl?
Kniha od Marka Mansona - Důmyslné umění jak mít všechno u prdele a další bestseller Všechno je v prdeli ve vás nechají spoustu otázek.
Zatím tedy mám stáhnuté audio pouze druhé zmíněné a jsem v druhé části třetí kapitoly ( ano, opravdu veliký úspěch) sami ale uvidíte (uslyšíte), že je potřeba pozornosti. Není to kniha, která by se poslouchala jako po másle, je to kniha, kterou musíte pochopit, možná bych mohla udělat remake, a to: Umění jak pochopit knihy Marka Mansona.
Je to kniha o naději, o naději, že všechno nemusí být v prdeli. Na začátku každé kapitoly jsou vždy zmíněny významné osobnosti, osobnosti dřívější doby, lépe řečeno z minulosti, které neměli příliš snadný život,ale jediné, co opravdu měli, byla naděje. Ta je vlastně zachránila a vytáhla ze sraček.
V dnešní době se lidi převážně litují, myslí si, že se odlišují od ostatních ( nebudu lhát, doposud jsem si to myslela taky), skutečností však je to, že všichni jsme stejní. Stejně narcističtí.
Když řeknu, že jsem škaredá, bude to vypadat, jako bych měla nízké sebevědomí. Když řeknu, že jsem krásná, budou mi říkat, že mám vady, a že si o sobě moc myslím tedy vysoké sebevědomí.
Pýcha předchází pád...
Kým tedy máme podle Mansona být? Když někdo řekne, že je sám sebou, co tím vlastně řekl?
Začínám se pomalu ztrácet. Mám zatmění mozku. Věděli jste, že se rozhodujeme dvěma způsoby?
Rozumem a citem.
Vidíte ve výloze, krásnou kabelku, luxusní kousek, který by se vám hodil ke všem outfitům, ovšem rozum vám radí, že tahle kabelka je příliš drahá, že byste mohli mít klidně 3 takové kabelky z levných obchodů, ale cit vám jasně dává najevo, že tuhle kabelku prostě potřebujete, je jedno kolik stojí, je jedno z jakého je materiálu, je jedno, že existují další 3 levnější varianty, je vám to prostě JEDNO. Tak jdete do obchodu a vyžádáte si tuhle kabelku.
Budete ji opečovávat, první dny, možná měsíc, později zjistíte, že ty tři kabelky z levných řad chcete taky, tu původní necháte ve skříni se válet, zaléhat prachem. Už udělala službu. Vyfotili jste se v ní na Instagram a posbírali "lajky".
Možná to takhle máme se vším, možná nám je prostě jedno, co kolik stojí, vždyť si na to našetříme.
Možná nám je úplně jedno všechno. Možná je to jen lidská pošetilost, stěžovat si a mávnout rukou.
Možná jsme si zvykli na to, že to za nás někdo vyřeší.
Možná neumíme se postavit čelem všem problémům, možná ani nechceme.
Máme naději. Naději, že nebudeme v prdeli.
Naději, že něco po nás "dobrého" přece jen zůstane.
Je JEDNO kdy, je JEDNO co , důležité je, že jsme byli, že JSME.
xoxo
0 Comments