Jak jsem to mohla napsat s klidnou myslí?
Je možné, že když píšeme článek , vyprovokuje to v nás spoustu emocí, které nedokážeme potlačit ?
Něco na tom bude.. pokaždé, co se snažím napsat další post, je ve mně tolik emocí, tolik budičů, možná lépe řečeno nakopávačů, že bych byla schopna změnit sama sebe ve vteřině ...
Pravda je taková, že v momentě, kdy dám share post, moje natěšení upadá.
Tolikrát jsem psala.. ZAČNU...
začnu cvičit , začnu se učit, začnu být dobrej člověk...
Blablabla
Být na začátku je tak těžké, proč?
Proč se to prostě nerozjede jak vlak? ( Pokud teda nesedíme v tom českým ...)
Dokážu vůbec být sama?
Jsou situace, které bych raději dávala ve dvou, ale není to spíš jen v mé hlavě? Třeba mým strašákem je samota ...
Co když , být sama a vše udělat vlastní silou a vůlí mi udělá daleko větší radost, než to sdílet s někým ?
Co když jsem prostě ta žena, co potřebuje zažít úspěch a slávu sama bez lidí ?
Omezila jsem kontakt s přáteli, začala jsem se na 100% věnovat tomu, co potřebuji dokončit - autoškole.
Štve mě, že nedotahuji věci do konce.
Nevím, proč jsem taková, možná mám strach... strach, že to nezvládnu, že pohořím.. ( přitom jen tak mezi námi, autoškolu bylo schopno udělat tolik lidí přede mnou, a když se nad tím tak zamyslím, že by předvedli nějaké extra výkony, či že by byli chytřejší jak já, to se říci nedá).
Je to jen v hlavě...
Dávno tomu bylo, co jsem měla sezení s psycholožkou, která mě přesvědčovala, že vše, co se kolem mě děje, tak se neděje reálně, že je to můj pocit, který jsem si vytvořila ve své mysli...
pocity ovlivňují mé vnímání, moji mysl...
Jsem schopná sama sobě navykládat nemožné věci, které se ve skutečnosti nedějí.
Zvláštní, tím jak se tady vypisuji, si říkám, že bych mohla dávat sama sezení.
Popravdě, spojit pedagogiku s psychologií by nebylo zase tak od věci...
Vzdala jsem to s vysokou před nemocí, po nemoci mě to zase chytlo, ač o tom nikomu neříkám, mým snem by bylo se znovu vrátit zpátky do školy a znovu na vlastní kůži zažít to napětí, když čekáte na výsledky z testů z vaší práce.
Nejsem studijní typ, to ani omylem, nikdy jsem nebyla, byla jsem flákač a povinnosti odkládala, až když mi hořel zadek, probrala jsem se, nebudete věřit, ale vždy se mi povedlo obhájit a situaci zvládnout.
Tím chci říct, že ač nejste perfektní a myslíte si, že to nezvládnete, věřte, že přijdou šťastné dny, pokud tomu budete sami věřit 😊.
xoxo
0 Comments