Když lidi odchází z našeho "kruhu" přátel, asi to je tím, že už přátelé nejsme.
Pouto je najednou přerušeno a snaha se dostat na začátek friendshipu je těžká a emočně náročná.
Naše nitro a duše cítí bolest. Chceme brečet. Někdy se slzy spustí samy.. valí se jako hrášky z lusku a naráží na různá zákoutí naší tváře až prudce dopadnou na kousek oblečení nebo na zem.
Po této smršti se začínáme pomalu zase sjednocovat a ucelovat.
Kdo vymyslel lásku a přátelství, musel se podílet i na bolesti a nenávisti.
Dva odlišné body, které se však doplňují a pro nás jsou jakousi neodlučitelnou dvojkou, která neodmyslitelně vytváří vztahy.
Když někoho opravdu máme rádi, tak ho přece nemůžeme nechat jít, ne?
Ač ve filmech nám to jasně dávají najevo, tak to v realitě je zdaleka jiné .
Víc bolestivé .
Nedokážu si představit, že bych člověka, kterého mám ráda ( a on byl živ), nechala jen tak odejít..
Ano, aj kdybych se s ním mega pohádala,usilovala bych o odpuštění.
Otázkou se však stává, zda ta osoba nám chce odpustit.
Tlačit na pilu se někdy nevyplácí.
Čas rány hojí, říká se...
Co když ale některé rány jsou natolik silné, že se zahojit nedají?
Dokážeme sami sobě odpustit?
Říct nahlas slovo konec?
0 Comments