středa 25. dubna 2018

Večerní polemizování...

Sama vypouštím z úst ven věci,které bych za normálních okolností asi nevypustila. Jsem ten typ.."co na srdci,to na jazyku".



   Vědět,že ne každý pochopí pointu, asi bych držela jazyk za zuby.
  Zřejmě jsem moc temperamentní osoba, která má potřebu vše řešit... znáte to, nevíte , co jste udělali,ale dostanete bídu.
  Možná je fakt, že poslední dobou si beru věci osobně,ale sakra.. dyť i já mám problémy a nárok na "náladovost !"
  Máte to taky tak, že v některých chvílích.. většinou v těch špatných potřebujete jen jedinou osobu na světě,u které víte,že byste podporu dostali na 100%, jediný problém je ,že ta bytost tu není?
  Během začátku května budu mít za sebou státní maturitu a takřka i vědět,zda jsem byla úspěšná či nikoli.
  Zvláštní, viďte? Celý 4 roky (u mě 6) makáte na sobě a chcete světu,rodině,přátelům a hlavně sobě dokázat,že nejste looser,a že máte na to mít středoškolské vzdělání. Dokonce možná i vysokoškolské!
  Ale najednou, v mžiku oka, si nejste jistí. Nejste si jisti sami sebou... ač byste se měli znát lépe jak kohokoliv jiného na světě, zkrátka nevíte, kdo jste,co vlastně doopravdy chcete ...
  Je pravda, že díky psaní jsem se trochu otevřela a byla schopná něco sdělit. Ve skutečnosti mnoho lidí mě vlastně ani nezná . Vždy jsem byla ta vzadu. Ta , co mlčí. Ta,co má problém se přidat ke kolektivu a komunikovat.
  Nedůvěřuji lidem,protože mám strach jim důvěřovat. Tolikrát jsem se v nich zklamala.. Tolikrát.
  Nechci aby to vyznělo, že já jsem bezchybná.. nejsem... mám své mouchy,ale vždy se umím omluvit a přiznat svoji chybu. To je v životě důležité. Umět si přiznat chybu,umět odpouštět.
  Už ve škole, od 1. třídy jsem měla pocit, že tam nepatřím. Že nepatřím nikam . Všechny děti byly separovany k sobě a já vždy byla kus navíc. Možná to bylo tím,že jsem byla zvyklá jen na starší lidi a domácí mazlíčky. Holka od vedle. To jsem já.
  Snažila jsem se to změnit. Spřátelit se,ale marně. Vždy jsem se uzavřela do sebe. Někdy jsem mohla působit namyšleně,ale opak byl pravdou.
  Teď sice mám přátele a jsem za ně ráda,ale pocit, že jsem asi vlk samotář ne a ne odejít. Nerada se vnucuji. Jsem úplně jiná než moje mamka. Ta je komunikativni až moc. Na mé poměry jsi troufnu říct,že příliš.


  Často si kladu otázku, jak je to možné ? Jak je možné,že jsem tak odlišná od svých rodičů?
Možná moc úvah najednou.
Teď je důležité "neposrat to" a užívat si středoškolská léta.
Btw. Povedlo se mi nemít žádnou 4  na vysvědčení .. takže se cítím jako za "starých" časů!

Follow Us @soratemplates