26.1.2018
Den konání mého maturitního večera.
Vzbudila jsem se docela brzo a celé tělo mi vysílalo zvláštní, vibrační signály, že něco není v pořádku. Musím přiznat, že jsem byla velmi nervózní. Polehávala jsem a hlavou mi kolovala spousta myšlenek, jak dnešní "večer" bude probíhat.
Nebudu lhát, měla jsem jisté obavy, aby se mi neudělalo zle, aby jsem to vydržela a užila si to, protože se to přeci nebude opakovat, že ano...
Jelikož jsem nutně potřebovala vyřídit pár věcí ve městě, oblékla jsem se, posnídala a vyrazila. Tím pádem na nervozitu už nebyl čas ani pomyšlení. Snažila jsem se co nejvíc den natahovat, ale čas mi ukazoval už 18:00 hod, tzn., že bych se měla začít chystat.
Věci jsem měla připravené už den předtím, neponechala jsem nic náhodě.
Krásné černé "koktejlové" šaty s řasením na konci, boty na podpatku a psaníčko. Vesmírná kombinace.
Jakmile jsem si vše oblékla, nastala nejtěžší část - líčení a účes.
Každá holka chce být "královnou" večera, já měla stejný záměr.
Ovšem sama o sobě jsem docela výrazný typ, takže výrazné líčení jsem na sebe plácat nechtěla, potřebovala jsem něco přirozenějšího, takže vlastně klasika - makeup,linky,řasy a rty.
Za to účes mi zabral snad nejvíce času. Umývat si vlasy ten den, není dobrý nápad. Měly tendenci nedržet tvar, používat tužidlo jsem nechtěla, takže najednou jsem se dostala do situace, kdy bych nejraději někoho udeřila. Začaly klasické až hysterické výkyvy nálad, kde jsem na všechno nadávala a říkala, že nikam nejdu. Že vypadám jak použitý toaletní papír. Mamka mě usadila na zem a jasně mi dala najevo, že to teda půjdu. Hádat jsem se opravdu už nechtěla, vzala jsem si "pilulku" štěstí a vyrazila. ( Žádné omamné látky, prosím vás, jen prášek na uklidnění ! ) Modlila jsem se, ať už konečně zabere. Zabral.
Při příchodu jsem se rázem ocitla ve zmatku. Lidi kolem poletovali a navzájem hledali jeden druhého, některé studentky, asi nižších ročníků si odškrtávali jména hostů, kde jsem překvapivě nebyla! Bylo to zvláštní, přece maturuji, mám dostat šerpu! Naštěstí se celá tahle zapeklitá situace vyřešila. Rázem mým cílem bylo najít místo k sezení, chodit v 11 cm podpatcích na podlaze, která klouže je opravdu zábava, opravdu jsem chtěla vypadat jako "kačer" . Místní kluky jsem musela určitě okouzlit. ( To jsem zdaleka netušila, že mě čeká estráda trapasů, a že tohle byl jen začátek.)
Místo, které naše třída získala nemohlo být horší. Vytěsněni na okraji konání. Takže, když bude program, musím zvednout svůj velectěný zadek a hezky si postát. Na 11 cm podpatcích. Super!
Asi víte, jak to dopadlo. Ano, moje chování na "dámu" se rázem proměnilo na nespoutanou ďáblici. Sundala jsem si boty a odkráčela bosa k pódiu, abych mohla vše pečlivě zaznamenat na svůj foťák.
Mamka rázem měla oči v sloup, ale dcera si nedala říct.
Došlo na šerpování deňáků a na řadu jsme přišli my. Opět jsem si nazula svoje botičky a čekala na výzvu k promenádě. 1. kolo jsem zvládla, druhé už mě klouzaly nohy, zkrátka opět jsem vzala rozum do svých rukou a botičky pěkně v průběhu promenády sundala a donesla směrem k mamince. Nemusím zmiňovat, jaký pohled rázem na mě vrhla.
Na řadu přišel krátký proslov. Opět mi bylo nabídnutu se toho ujmout a opět jsem neodmítla a ujmula jsem se toho doslova a do písmene. ( Myslím, že na mě budou vzpomínat i po mém odchodu.. )
Zbytek večera jsem protancovala a opravdu si užívala do ranních hodin.
Domů jsem se dostala v náladě a to v takové, že jsem se zavřela s klikou v ruce v koupelně. Pak už si nepamatuji.
Není důležité, že vše nejde podle plánu. Důležité je, že jsem ten den plných zmatků byla šťastná.
0 Comments