Jako malá jsem každoročně chodila u nás, na Horní náměstí, kde se konala "Mikulášská besídka" dejme tomu. Držela se pevně babičky a schovávala se před čerty, kteří mě vždy děsili až k smrti.
To, co dětské oči vidí jako hrůzu a totální katastrofu, dospělí vnímají jako zábavu a tradici.
Bohužel, já si jako dítě myslela, že mě chtějí jim dát, protože jsem zlobila. Tak mi to většinou bylo řečeno, že když budu zlobit, odnesou si mě do pekla spolu s dalšími zlobivými dětmi.
Až jako starší jsem pochopila, že je to jenom kostým, za kterým se skrývá obyčejný smrtelník.
Dnes jde Mikuláš mimo mě. Kouzlo Vánoc a všeho se rozpadlo jako domeček z karet.
Už jsem dospělá a tyhle svátky jsou podle mě výjimečné pokud máte malé děti. Dětská radost je to nejkrásnější, co může být.
Umí se radovat z maličkostí. To u dospělých občas postrádám.
Zoufale se snažím pochopit, co vlastně BÝT DOSPĚLÝ obnáší.
Mám odpovědnost sám za sebe, své činy a dál?
Je přirozené, že chceme být stále i dětmi? Vždyť dítě to má všechno jednoduché. Jeho povinnost je chodit do školky či školy. A o zbytek se starají rodiče.
Podle mě, s věkem rostou starosti a povinnosti. Studium, práce, rodina...
Kolotoč, který se nikdy nezastaví.
Jednoho dne si přeji říct : "A DOST!". Dnes to bude podle mého scénáře a ne podle toho, co mi život připravil.
Otázkou je, zda skutečnost není trochu jiná. Protože jsme to my, co určujeme svoji cestu.
0 Comments