čtvrtek 2. listopadu 2017

Dušičky, památka zesnulých...

Pamatuji si, když mi babička říkávala : "Janičko, doufám, že jednou budeš chodit na hrob za dědečkem a babičkou, až jednou nebudeme.." Vždy jsem se tomuto tématu vyhýbala, nedokázala jsem se totiž smířit s tím, že by už nebyli... mí milovaní prarodiče, za které bych dala ruku do ohně...

Kdo by taky miloval chodit na hřbitov...

Babička po dědečkové smrti na hřbitově strávila každou chvilku, někdy jsem se začala bát, že se zbláznila...

Pak jsem ale pochopila, proč to celou dobu dělala...

Stále  slyším její slova :" Jsme tu jenom na návštěvě, ale měli bychom se chovat jako lidi, ačkoliv mezi námi jsou zvířata a rádi ničí krásu kolem nás... ty taková nebuď, buď lepším člověkem "
"Pamatuj, nechci se obracet v hrobě!"

Jsme tři vnoučata. Já jsem nejmladší z rodiny. S babičkou jsem  měla vždy velmi pevné propojení.
Byla moje vrba.. mohla jsem za ní chodit s jakýmkoliv problémem a vždy mě nasměrovala správným směrem.

Za to jsem ji nesmírně vděčná a nikdy na to nezapomenu.
Je tedy  mojí povinností zastavit se na hrobě a zapálit alespoň svíčku.

Momentálně jsem nabitá negativní energií.
Nemám ráda tohle období. Stahuje se mi žaludek, což znamená jediné.., že  se něco špatného stane.
Před chvilkou jsem se dozvěděla další úmrtí v rodině. Zkrátka podzim a zima jsou pro naši rodinu kletbou.

Zní to jako z knížky nějakého velmi špatného hororu, ale bohužel.

Očividně jsem opět odběhla od tématu, ale pointa visí ve vzduchu...

Ať už k hřbitovům máme jakýkoliv vztah, měli bychom se přemoci a sebrat veškerou odvahu, kterou mimochodem budu potřebovat i já sama a jít uctít památku všech zesnulých.







Follow Us @soratemplates