Konec listopadu.
Doba, kdy začínám pomalu péct vánoční cukroví. Kochám se výzdobou, co je na každém koutku města a pozoruji ten "frmol". Lidé nosí spousty tašek, většinou ženy vybírají a v pozadí za nimi figuruje i nějaký ten "nosič".
Nevím, zda to miluji či nenávidím. Každá maličkost je pro mě velmi osobní.
Automaticky se u mě zapne jakési červené tlačítko alà stresor a vypukne to.
Pocit, že nic nestíhám. Pocit, že je zase konec. A znovu na mě čeká nový začátek.
Letos to je obzvlášť stresující, neboť MATURITA klepe na dveře a cítím napětí.
Nejen ve škole, ale i doma. Bublina, ze které by člověk nejraději utekl, ale bohužel nemůže.
Vždyť je to jeden další den přece? Proč všichni z toho děláme 2. světovou?
Jako dítě jsem Vánoce milovala, protože byly bez chybičky.. naprosto dokonalé, asi tak, jak to funguje ve většině vánočních reklam..
Rodina s dětmi a prarodiči, domácím mazlíčkem, u stolu s výtečným kaprem a bramborovým salátem a ozdobeným stromečkem podle posledních trendů a kupou dárků pod ním.
To je ideální stav.
Já slavila dvoje Vánoce. S mamkou a u táty.
Jako dítě jsem si asi nevšímala odlišností, ale byly to fajn časy.
Ať už se stalo cokoliv, vzpomínky mi navždy zůstanou.
Letošní Vánoce budou velmi psychicky náročné, neboť v tuhle dobu nás opustili naši nejbližší.
Ačkoliv se snažím udržet tradice, aby nedošlo k nervovému zhroucení z obou stran ( mé i mamčené), uvnitř cítím bolest a smutek.
Jedno vím ale jistě. Prarodiče by si přáli, abychom prožili krásné Vánoce a vzpomínali na ně s úsměvem na rtech, nikoliv se slzami v očích.
Většina blogerek se snaží svými články navnadit krásnou atmosféru. Abych byla upřímná, jsou to vlastně všechny blogerky. Detailně popisují, jak by měly vypadat Vánoce, s kým je trávit, kde atd..
Myslím, že každý je trávíme tak, jak chceme. Důležité je, že jsme šťastní.
