Vím, co chci, ale taky vím, že kdybych to dostala teď, nevážila bych si toho.
Můj život je vlastně jeden dlouhý seriál, kde hlavní hrdinkou jsem já a vedlejší postavy mi hraje rodina, přátelé a cizí lidi, co běžně potkávám na ulici.
Každý z nás má svůj vlastní seriál, s totožným koncem - smrtí.
Pocit, ten divnej pocit, který mě nechce opustit.
Pocit strachu,osamění,neúspěchu,zklamání.
Proč vlastně žijeme?
Spíše, proč říkáme, že žijeme, když ve skutečnosti většina z nás jen přežívá?
Proč jsme sobečtí vůči druhým? Proč vidíme jen a jen sebe a své problémy?
Kam se vytratila pokora?
Někdy mívám vyhýbavé chování. Nedůvěřuji lidem. Kolem sebe mám opravdu uzavřený okruh těch nejbližších, ale teď už si nejsem tolik jistá, zda jim mohu stále věřit na 100%.
Nevím, zda to způsobilo to, že jsem vyrůstala jen s mámou a prarodiči,ale je to moje obrana.
Štít.
Chráním si své soukromí.
Dokonce jsem si obnovila starý deníček, kam si zase začínám psát své postřehy a osobní zpověď.
Myslím, že je to daleko více bezpečnější, než vše vkládat sem.
Internet je veřejným místem, každý má přístup na všechny stránky, nemohla bych žít s pocitem, že někdo zná každé mé malé tajemství.
Jako malá jsem chtěla být učitelkou na škole. Tohle rozhodnutí jsem v sobě nosila až do střední.
Pak se vše ale změnilo, i můj pohled na tu profesi. Už jsem si nebyla tolik jistá, zda je to opravdu to, co chci dělat celý svůj život.
Viděla jsem v tom hlavně hodně volna a přišlo mi i fajn, učit děti a vědět, že mohu ovlivnit jejich budoucnost a pomoct jim se správně rozhodnout při volbě povolání atd.
Našla jsem si další velkou zálibu.. v psaní článků.
Čím jsem starší, tím se více zajímám o novinařinu a celkově o multimediální komunikace.
Ráda bych psala články do časopisů a promluvila tak k lidem.
Vím, že součástí tohoto povolání je bulvár, kde je můj kámen úrazu, neboť mě vůbec nezajímá.
Bohužel je ale nejčtenější. Lidi zkrátka baví cizí životy. Životy známých tváří, který nikdy žít nebudou.
Myslím, že odtud pochází i ta škaredá, lidská vlastnost -
závist.
Stále si něco závidíme, urážíme se a obviňujeme jeden druhého.
Naše pusa je naplněna jedem a nebojíme se jej využít při jakékoliv příležitosti, nehledě na to, že by nám to samotným mohlo ublížit.
Chce to stopku. Zastavit a vzpamatovat se.
Zjednodušeně.. restart našeho života a začít od znovu. To přesně dělám.
Začala jsem zase běhat a dávám si rozcvičky před zrcadlem v pokojíčku.
Pamatuji si na doby, kdy jsem chodila tancovat. Měly jsme s holkami dost přísné rozcvičky v místnosti se zrcadlem. Snadno byly vidět chyby, které děláme, když se rozcvičujeme.. ten samý efekt má i moje zrcadlo v pokoji.
Naplno se opřít a nevzdávat se. Můj motivační motor, co mě žene dál.