neděle 25. prosince 2016

Vzpomínky/Memories

Jednou jsem tak seděla a koukala do zdi. Přemýšlela jsem nad tím, proč lidi jsou na sebe zlí, proč si vyčítají věci a hádají se kvůli maličkostem.

Dnes přemýšlím o jistých věcech znovu, ale tentokrát jde o to, proč musí odcházet lidi, které milujeme?



Už v 15 jsem byla svědkem umírání svého dědečka. Byl to můj nejmilovanější člověk hned po mamce a babičce. Děda byl strašně fajn chlapík, když jsem byla nemocná a mamka s babičkou šly nakupovat do Lídlu, hrál si se mnou v posteli Člověče nezlob se a další stolní hry, jen proto, abych se nenudila a cítila se aspoň trošku šťastně. Bylo léto 2010 a dědečkův stav se začal prudce zhoršovat.

Na podzim už se stal ležákem. Dodnes si pamatuji jak moc bojoval a snažil se nám trošku usnadnit péči o něj.

3.12.2010 tohle datum jen tak nevymažu. Můj dědeček mi umřel v náručí. Pamatuji si jeho klesající víčka, poslední výdech a poslední pevný stisk jeho rukou, které svíraly ty moje. Ach Bože...

Teď se celá situace opakuje znovu. S mojí babičkou. Ženou, kterou snad nikdy , nikdy v životě nepřestanu milovat! Ženou, která tu byla pro mě v těch nejhorších chvílích v mém životě.
Žena, která držela naši rodinu pohromadě.
Cítím jak teď mi pomalu stékají slzy po tvářích, nejde to zastavit, tohle nezastavím.Kdybych mohla napsat babičce dopis na rozloučenou, kdyby mě vnímala a mohla bych ji říct, jak moc ji miluji a jak jsem vděčná za každý další den po boku s ní... kdybych mohla, napsala bych jej. 
Nedokážu to. Tohle nedokážu. Babička, ač stále žije, vím, bohužel vím, že je tu s námi jen její tělo, ale duše už odchází. Přeji si, aby našla pokoj, konečně měla klid a mohla odejít v klidu, bez bolestí.





Follow Us @soratemplates