Znáte to taky, naplánujete si dovolenou, parádně si ji užijete, až se problijete do dalšího rána, kde si uvědomujete svoji předešlou chybu a slibujete si, že už se to nikdy, NIKDY nebude opakovat?
Nechte mě vyprávět můj příběh...
Ve čtvrtek jsem se těšila do práce, byl to můj poslední den, protože na mě čekala dovolená, tedy prodloužený víkend.
Byla jsem natolik šťastná a už si plánovala, jak si ten den báječně užiji...
Taky, že užila...
Vstávala jsem brzo ráno, abych se mohla podívat na Aliho, protože jsem plánovala si zase naobjednat hromadu "potřebných" věcí, samozřejmě. Jakmile mi karta oznámila, že už si asi nic neobjednám, přešla jsem na psaní seznamu, co koupit v Lidlu ( nebudu lhát, já ten obchod miluji! Tolik dobrých věcí na jednom místě... to je grál pro Janu).
V mém seznamu se nacházely samé nezdravé věci, přiznávám.
Sladkosti zkrátka jsou mojí drogou, je to závislost, nedávno jsem četla článek, kde psali, že tahle "závislost" se dá odnaučit, je potřeba dodržovat postupy a řídit se nimi.
Já a řídit se podle pravidel?
Copak jsem robot?
Dokáži maximálně poslouchat svoji šéfku, a to ještě k tomu jen jedním uchem!
Ale dobrá.. nechme to být... tohle není hlavním tématem dne.
Do košíku jsem úspěšně naházela brambůrky ( ty česnekové.. jsou boží! Pro mě teda byly...), oblíbený čokoládový puding, čerstvé pečivo a další dobrůtky. Mamce se můj seznam moc nezamlouval, vlastně se se mnou chtěla kvůli tomu hádat, ale už ví, že když se rozhodnu, nepomůže ani kdyby trakaře padaly.
Jak je našim zvykem, zašly jsme si na jedno. Já ale na pivo moc neměla chuť, překvapivě, dala jsem si větší "bordel" - kofolu.
Už ten den, jsem se po odchodu cítila divně, bez nálady a strašně unavená. Prve jsem to házela na práci, protože furt máme přesčasy a to nebudu lhát, je to náročný. Někdy ty lidi jsou na zabití.
Nějak jsem to zaspala a řekla si, že to bude nejspíš jen jednodenní záležitost.
Únava nepřešla a mým osudným dnem se stala neděle. Můj žaludek zřejmě nepobral nálož, kterou jsem mu úspěšně za ty dva dny nadělila a rozhodl se, že to půjde ven.
Mohl si vybrat dvě možnosti, taky, že vybral...
Chvíli jsem přemýšlela, co dřív, už jsem neovládala pomalu ani smysly.
Do postele jsem se vrátila jak zbitej pes.
Problila jsem se do rána. Navíc s teplotou. Řekla jsem si, že je na čase, zajít si k doktorce. Ta mě rovnou poslala s neschopenkou domů.
Když už se po týdnu zdálo, že se konečně budu moci vrátit do práce ( už jsem se nemohla dočkat těch 4h přesčasů ..), nastala další várka, která mě srazila ke dnu.
Teplota a ukrutná rýma. Takže teď smrkám jeden kapesník za druhým, jím vývary, piji teplé čaje a do toho si chodím pravidelně na záchod, protože, co Bůh nechtěl, mé dny se rozhodly, že to prožijí se mnou.
Abych to zrekapitulovala...
ne vždy, se nám podaří dodržet slib, který si dáme sami sobě, začíná většinou, UŽ NIKDY...
UŽ NIKDY nebudu pít alkohol...
UŽ NIKDY nebudu jíst nezdravé věci...
UŽ NIKDY nepřijdu pozdě...
No, byly bychom tu do rána, že ano... jistě každý z nás má to své UŽ NIKDY.
PS: Slibuji, už NIKDY nebudu podceňovat svoje limity.