Kdyby se člověk mohl podívat do budoucnosti, bylo by to fajn, ale žijeme přítomností, tedy měli bychom...
Kdo se bojí nesmí do lesa...
Já a strach jsme zatím nerozdělitelná dvojka. Ačkoliv jej dokážu potlačit, vždy je rychlejší a zažene mě do kouta. Oblbne moji mysl a paralyzuje mě na dobu, dokud si zase sama neuvědomím, že je to jen špatná myšlenka, kterou jsem si připustila a ona ovládá všechny moje smysly.
Tento strach se týká už "pouze" dopravních prostředků. Mám velkou klaustrofobii.
Bojím se uzavřít, protože není možnost úniku.
Představa, že jsem 30 minut v jedoucím autě či autobuse... naběhne mi husí kůže, srdce mi povyskočí až do krku, začnou se mi potit ruce, podlamovat kolena a klasicky přichází na řadu vertigo a pocit na omdlení.
Nedokážu samu sebe přesvědčit, že se nic nestane. Stále tu je.. CO KDYŽ....
- udělá se mi zle?
- omdlím?
- dostanu panický záchvat?
Jistotu, že se nic nestane, nemám, ale když to NEZKUSÍŠ,nebudeš to vědět...
Nemyslím tím chodit do všeho po hlavě, to ne, nad některými věcmi je potřeba se zamyslet, ale u činností či různých aktivit jako je procházka po poli, kde nikde není ani živáček, to je panečku adrenalin.
Sama jsem si udělala menší plánovač věcí, které chci dokázat.
Vím, že je potřeba čas, abych mohla některé z nich udělat, ale nic neodložím na někdy příště.. ČAS... to je to, co nás tlačí. Někdy jej potřebujeme více, někdy o něm nechceme ani slyšet.
Nechci si jednou na starý kolena vzpomínat na to, že kdybych neváhala a neodkládala některé věci, mohla jsem být teď šťastnější. Prostě ne. Znám dost příběhů, kde lidé si zavzpomínali na dobu svého mládí a byli zklamaní, že nejednali jinak.
Je jaro, léto klepe na dveře, tudíž jsem začala běhat, abych se zpevnila, tam kde je to potřeba ( u mě to je hlavně bříško a stehna ).
Dodržuji pitný režim a ze svého jídelníčku jsem se pokusila vyřadit veškeré sladkosti, bílý cukr, který jsem nahradila tím přírodním, který najdeme např. v ovoci.
Cítím, že konečně něco pro sebe dělám v tom správným slova smyslu.
Zvládám stíhat školu, dokonce i mám čas na kamarádku!
Chodím sem tam vozit malou Klaudinku, běhám s JessieElle.. no konečně je vidět, že jsem si dokázala najít nějakou "zábavu" z které se dá vytěžit i něco navíc.
Všechno příliš rychle utíká. Jsem pozorovatelkou událostí, které kolem mě plynou.
Už to jsou 3 měsíce, co mi odešla babička a pomalu rok, co jsem na jiné škole. Za chvíli mě čeká maturita a já konečně budu moci všem říct: " DOKÁZALA JSEM TO!"
Vlastně, hlavně sama sobě budu moci říct, že nejsem hloupá a že ta dřina, co jsem do toho vynaložila stála za to..
Co tím vším chci říct?
0 Comments