Každý rok mi přijde, že je stejný. Někdo nás opustí, někdo nový přibude.
Jak to jen říct. Někdy mám pocit, že ne na vše mi vystačí slova, respektive ne na vše jsem ta správná slova schopná najít.
Za poslední roky, mi Vánoce nic neříkají. Neumím se na ně naladit, vždy pro mě představují stres, nejistotu a bolest. Necítím se svá.
Tím myslím, že je všude "rumbuch", jako by se lidi dočista pomátli a ztratili rozum.
Dokonce "vánoční úklid" je pro ně spíše jak kdyby očekávali návštěvu hygieniků.
Já jsem flegmatik s prvky cholerika. Zvláštní to kombinace, ale dokáží mě vytočit v některých situacích opravdu maličkosti.
Nicméně svátky jsou o pohodě rodinného "krbu", ač krb třeba nemáte, ale jistě víte, co autor chce říct.
Řekla bych, že děti si ty svátky dokáží užít víc, protože v nich je víra v Ježíška.
A to je podstatné na Vánocích. Víra.
Něco je ve mně špatně, ztratila jsem se. Hledám cestu, po které bych mohla kráčet, najít v něčem smysl.
Najít smysl...
jak lehkomyslné, nevyrovnané to je.
Kdyby člověk nebyl líný, mohl být čímkoliv by chtěl.
Kdyby člověk nehledal důvody, proč?, mohl být čímkoliv by chtěl.
Kdyby si člověk věřil, že na to má, mohl být tím čím chce.
Jak si chcete být jistí, že na to máte, když si nevěříte?
Vtipné výmluvy dnešních lidí.
Neříkám, že jsem jiná..., ale chci to zase změnit. Zase ve mně hoří plamínek naděje, který volá, abych vstala na své nohy a konečně se vydala cestou. Jakoukoliv cestou, protože nikdy nevíte, která cesta je správná, když po ní nepůjdete.