Taky se občas zaseknete a nevíte, co dělat?
Já tyto "záškuby" mám poslední dobou zcela pravidelné...Dopsala jsem referáty na druhé pololetí, mrkla se na učení a nemám co dělat...
Chtěla jsem jít zase do práce, ale jsem stále nepoužitelná, takže to nechávám na období, kdy se alespoň zbavím té strašné rýmy, kterou s sebou vleču už od Vánoc.
Nejhorší je pro mě snad chodit ven...
Vzduch mě ničí ještě víc, spustí mi rýmu a kašel.. cítím se jak zombie, co jde pouze z bodu A do bodu B a zastávka by znamenala smrt.Snažím se jíst ovoce a zeleninu, dokonce do sebe cpu i sirup, kapky a energit bonbónky.
Zatím bez úspěchu.
Je období plesů, ráda bych na nějaký šla, ale v takovém stavu bych si nic neužila, ba naopak, bych vyrušovala svým smrkáním.
Mám i vánoční dárek pro svojí kamarádku, kterou jsem viděla naposledy na podzim.
Plánujeme, že někam vypadneme ven, ale vždy nám do toho něco vleze a celý plán je rázem pryč.
Proč to tak je?
Na tuto otázku bych chtěla odpověď.Se spoustou věcí jsem se dokázala smířit.
Ale s nezaplněným časem.. to opravdu ne.
Doteď nechápu lidi, co můžou jen "ležet" a nic nedělat. Mě to ležení dočista vyčerpává.. hlavně po té psychické stránce. Možná je to tím počasím, už se těším na jaro, budu moci chodit se psem na delší procházky a vůbec více času trávit venku, než v domě "hrůzy".
Ubíjím se na internetu, poslouchám sad songy, neboť mě za poslední dobu "baví" a zaměřuji se na text písní.
Když je nejhůř, namaluji se a fotím. Ať už sebe nebo cokoliv, co mi přijde do cesty.
Focení je jedna z mála věcí, která v tomto období dokáže docela uspokojit mé touhy.
Zase plánuji změny?!
Kdybych mohla, vypsala bych si sem všechen seznam svých přání, které bych postupně odškrtávala, ale vzhledem k tomu, že přání by se neměla sdělovat, mám je ve své hlavě.
Každý z nás má sny, tužby, které by rád změnil na skutečnost... i já mám takové...
Po krůčcích si je začínám realizovat, ale nechci nic uspěchat, neboť jsem si plně vědoma toho, že by se nakonec nesplnily.
Příští rok bych měla maturovat. Respektive.. BUDU MATUROVAT!
Zvláštní je ten fakt, že nemám strach. Absolutně ničeho se nebojím.
Je pravdou, že mě ještě čeká se u pár (nematuritních) předmětů doklasifikovat, což není zase až takový problém, protože jsem chytrá holka a vím, že je to moje jediná šance, abych konečně mohla dokončit střední.
Nejvíce mě mrzí, že se toho nedožila moje babička...
Těšila jsem se na ten den, kdy za ní přilítnu s maturitním vysvědčením a uvidím v jejích očích hrdost a pýchu, kterou by cítila.
S některými věcmi člověk prostě nehne.
Ať už je to jakkoliv, nikdy bych se nenechala někým ovlivnit či zastavit...
VŽDY poslouchám samu sebe, protože pokud mám udělat chybu, chci, abych si ji uvědomila sama...
Někdy se hold budeme muset setkat s lidmi, kteří budou chtít nás odradit a zesměšnit, ale důležité je si uvědomit, kdo jste, a proč děláte to, co děláte...
Vím, co dělám... protože to dělám pro sebe!
Dnes, 6.2. jsem se nakonec dokopala k doktorce.
Ta mi napsala antibiotika a další 2 prášky, které musím užívat týden.
Doufám, že mi to konečně pomůže, protože ta únava, neustálé smrkání, bolest hlavy je opravdu až děsivé.
Nedokáži se ani pořádně soustředit.
Zkrátka, jedním slovem.. jsem nepoužitelná.
Jdu si vypít čaj a spát, mějte seee ♥