Žít bezchybný život snad ani nelze. Každý z nás má jisté představy, jaký život by mohl být pro nás ten pravý.
Od dětství nám hlavou koluje spousta myšlenek, jenže jako dítě si je nedokážeme vysvětlit.
V pubertě chceme nejraději utéct z domova, daleko pryč od nechápajících rodičů, přátel a známých.
Svoje já nacházíme v alkoholu, cigaretách a podobných zkušenostech "zletilých" jedinců.
První sex chceme mít co nejrychleji za sebou, nevadí nám s kým a kdy. Je to přece jen otázka času.
Vždyť se na to zapomene. Ačkoliv je to hloupost, raději se posilníme alkoholem, který nám dodá větší odvahu a zbaví nás pomyšlení na řešení těchto otázek.
Co se děje po vystřízlivění je druhá věc. Nastanou výčitky a špatné svědomí.
Tohle je situace, která se děje u normálních puberťáků, kteří nemusí řešit jiné věci.
Věci, co řeší dospělí.
Nikdy jsem nikomu nic nezáviděla, věděla jsem, že každý máme své problémy, ale ne každý o nich mluvíme na veřejnosti.
Vyrůstat mezi dospělýma je pro dítě velmi náročné, obzvlášť tehdy, když vyrůstáte jen s mamkou a prarodiči.
Se stejně starými vrstevníky jsem se setkávala snad jen ve školce a později ve škole.
Neříkám, že jsem nechodila ven, to ano. Měla jsem fajn kamarády, hlavně kluky. Byli bezproblémoví a rozuměli jsme si, ale znáte to, s věkem vztahy vyprchají a každý jde po své cestě.
Rodina pro mě byla, je a bude na prvním místě.
Mým vzorem je moje babička.
Žena, která pro rodinu udělala všechno. Odjakživa byla hlavou rodiny. Vařila, nakupovala, pomáhala mamce a mně, starala se o svoje vnoučata, chodívala na naše vystoupení, když jsem tancovala, byla tu pro mě, když jsem ji potřebovala jako nikdo na světě.
O to horší je pro mě fakt, že ji pomalu ztrácím. Cítím to. Ten pocit v mé hlavě mě nechce opustit.
Za dva měsíce ji bude osmdesát pět a mně dvacet, přeji si aby jsme to spolu oslavily.
Chci, aby tu pro mě ještě byla, nedokážu jen pomyslet na to, kdyby ne.
Miluji ji, jako nikoho. Je pro mě bohyní.
Ačkoliv spolu už tolik nemluvíme, (protože její paměť dosloužila), stále věřím, že mě vnímá. Vše, co ji řeknu.
Vážím si toho, že ji to mohu oplatit. Začala jsem nakupovat, vařit. Už od 14, možná dřív jsem převzala na sebe povinnosti, které dělávala ona. Chci tu být pro ni, jako ona byla vždy pro mě.
To je důvod, proč to píšu, uvědomit si, co vlastně máme za poklad v rodině je ta nejkrásnější věc, protože nikdy nevíte, kdy bude pozdě.