Time for you

úterý 14. srpna 2018

Úterý 14.8.2018

Sedím za kompem v kanceláři a přemýšlím.
Zvláštní, jak se člověk vlivem okolí dokáže bezprostředně změnit.

Nedávno jsem četla příspěvek na facebooku, kde stálo: 


Dřív bych při jakémkoliv problému sklopila hlavu a hledala "dospěláka", o kterého bych se mohla opřít a své problémy mu nechat, aby je vyřešil za mě.

Takhle bych ale nikdy nic v životě nezvládla. Život je těžký, říkají, proč ale?
                                                                          Život je takový, jaký si ho uděláš, proč ale?
Snažím se být pokorná a respektovat etiku, ale čím víc komunikuji s lidmi, vidím velké nedostatky z jejich stran.

SOBECKOST A NAMYŠLENOST, kde se poděl respekt? 

Slabá chvilka. Jako každé ráno při příchodu do práce.





úterý 7. srpna 2018

" Jednou nastane den, kdy všechny dosavadní problémy a rány budou zahojeny a já začnu od začátku."

Tento den možná už nastal, možná mě teprve čeká nebo se právě děje.
Sedím v kanceláři a o polední pauze píšu tento post.
Mám, co jsem vždycky chtěla? 
Dobrou práci, dobré kolegy, ještě lepšího šéfa... je to až neuvěřitelné, ale dalo by se říci, že jsem spokojená.
Jsem?

Unavuje mě stále na takové otázky odpovídat, někdy lidi nechápou, že být sama , bez společnosti druhých je někdy výhodou.

Popravdě, poslední dobou mě unavuje odpovídat na jakékoliv otázky týkající se osobních věcí.
Možná je to tím, že tuhle činnost musím dělat v práci. Komunikovat. S tím jsem tam taky do ní vlastně šla, abych poznala nové věci. To jsem přece chtěla.

Když bych měla srovnat práce, které jsem byla schopná za tu dobu navštívit, tak tahle je z nich nejvíc v klidu.

A taky se ke mně víc hodí. Když nad tím tak přemýšlím.
Chtěla si nosit šatičky a krásné outfity holčičko, chtěla, tak si nestěžuj!

Faktem je, že za ty 3 - 4 týdny, co tu jsem, jsem nevěděla, co na sebe... najednou se otevřela brána možností a kombinací a já jsem maniak do oblečení a kosmetiky celkově.

Nejsem barbína, i když teď mám na sobě růžový overal, kruci 😁...

Možná bych ten blog mohla přejmenovat na "Z deníku egoistické brunetky".

Možná takových egoistek tu po světě běhá hodně...

Za chvíli končí obědovka.
Zase mě čeká čas strávený s lidmi přes sluchátko.

Welcome to reality pink girl!





neděle 22. července 2018

Když lidi odchází z našeho "kruhu" přátel, asi to je tím, že už přátelé nejsme.


Pouto je najednou přerušeno a snaha se dostat na začátek friendshipu je těžká a emočně náročná.

Naše nitro a duše cítí bolest. Chceme brečet. Někdy se slzy spustí samy.. valí se jako hrášky z lusku a naráží na různá zákoutí naší tváře až prudce dopadnou na kousek oblečení nebo na zem.
Po této smršti se začínáme pomalu zase sjednocovat a ucelovat.

Kdo vymyslel lásku a přátelství, musel se podílet i na bolesti a nenávisti.

Dva odlišné body, které se však doplňují a pro nás jsou jakousi neodlučitelnou dvojkou, která neodmyslitelně vytváří vztahy.

Když někoho opravdu máme rádi, tak ho přece nemůžeme nechat jít, ne?

Ač ve filmech nám to jasně dávají najevo, tak to v realitě je zdaleka jiné .
Víc bolestivé .

Nedokážu si představit, že bych člověka,  kterého mám ráda ( a on byl živ), nechala jen tak odejít..

Ano, aj kdybych se s ním mega pohádala,usilovala bych o odpuštění.

Otázkou se však stává, zda ta osoba nám chce odpustit.

Tlačit na pilu se někdy nevyplácí.
Čas rány hojí, říká se...

Co když ale některé rány jsou natolik silné, že se zahojit nedají?

Dokážeme sami sobě odpustit?

Říct nahlas slovo konec?




pátek 6. července 2018

6.7.2018

Je mi smutno.
Strašným způsobem.
Mám pocit,že se mi rozletí hlava na milion kousků.

Dokoukala jsem dokument o Lady Dianě.
Přispělo to k mým pocitům, které momentálně cítím.

Byla neuvěřitelná.
Tak statečná...

Viděla budoucnost, kterou chtěla žít, netušila, že ta její bude mít náhlý spád.

Proto nic neplánuji.
Žiji okamžikem.
S láskou nebo bez lásky.
Žiju.

čtvrtek 5. července 2018

Znáte to taky? 

Když chodite do školy a jste studentem, všichni vás "honí " nebo až tlačí do učení..
 "Běž se učit! " 
" S tímhle přístupem tu maturitu neuděláš!"...


Pak vám nezbývá nic jiného, než se s nechutí a stresem vrhnout po hlavě do učení, protože vám to tak vaši blízcí přikázali.

Vlna příkazů se vytrácí v okamžiku, kdy stojíte před prahem s maturitním vysvědčením.
Ovšem ne na dlouho...
Další smršť se nese ve stylu: "Víš,že už nemáš status studenta? Měla by sis najít práci .." 

Ano. Všichni to dobře víme, myslím,že teď mluvím za všechny, co absolvovali a momentálně hledají, ať už vysoké školy, pokud chtějí studovat dál či zaměstnání, které by odpovídalo jejich vystudovanému oboru.

Jak jsem v minulých příspěvcích psala,že najít si práci by neměl být "problém",tak teď si flušu do vlastního xichtu, neboť najít dobře placenou práci, která by alespoň souvisela s oborem,co mám(e) .. je nadlidský úkol.

Většina společností ví, jak přilákat hodně klientů, neboť marketing ovládá i pitomec a umí si vypočítat, že 1+1 jsou 2,ale chytrý člověk by se neměl stáhnout reklamou nebo ano?

Mám tolik věci, o kterých bych se chtěla rozepsat, ovšem nemusím ,neboť triky těchto prosperujících společností dobře všichni jistě známe .

Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí...


Rozeslala jsem životopisy do všech možných firem.
Zprvu to bylo zvláštní.. najednou mi v životopisu přistála kolonka- ukončené středoškolské vzdělání.
Naděje,že bych mohla konečně najít něco,co by bylo dobře platově ohodnoceno  byly vyšší..

Omyl. 
Možná to,že se zase moc hrnu do všeho po hlavě,tak úspěch nikde.

V něčem však přátelé a rodina mají pravdu... čekat,že někdo přijde s dobrou nabídkou, (jak to chodí v amerických filmech),tak jsem celý zbytek života nezaměstnaná.

Někdy si říkám,že být hlavní hrdinkou amerického bestselleru, mohla jsem být dávno jinde.
To bych se buď musela narodit americké "celebritce" anebo nebýt loser,co se bojí probojovat dopředu a být opravdu úspěšný a doceněný.

Naděje umírá poslední...
Bez tohoto přísloví bych ani neodmaturovala.
Svůj boj nevzdávám, nejsem slaboch.

Jednou přijde den, kdy se tomu zasměji.
Věřím,že to bude brzo.
Nebo jsem snílek?

"Žijeme pre moment aký je tento ", jak se zpívá v jednom letním songu od slovenských interpretů...

Tento post je vlastně menší uzavření záležitostí,které jsem měla uzavřít hned.
Díky němu si však otevírám dveře k novým příležitostem...


"Když chceš něco získat, tak musíš hodně riskovat.  Ty se ale bojíš,tak nemáš nic."

čtvrtek 7. června 2018

#4

6/07/2018 03:25:00 odp. 0 Comments

Konec.


Tak moc jsem se těšila na tento moment  a jsem upřímně ten nejvděčnější člověk na světě.

Asi tušíte, že moje maturita byla úspěšná a já si konečně po 6 letech mohla oddychnout,že ač jsem prožila krušné chvíle,které byly důvodem mého přechodu, tak jsou pryč.

Podařilo se mi uspět u státních zkoušek, a pak následovala praktická část a jako třešnička- ústní.

Když napíšu, že všichni jsme prožívali stresové vypětí,asi to nikoho nepřekvapí.

Praktická zkouška trvala cca 7 h,ale někteří z nás končili i před stanoveným termínem.

Já, jelikož přišla z  gymplu, jsem neměla ponětí, jak budu moci složit úspěšně praktickou část.. (nebudu lhát, účetnictví opravdu není zrovna můj šálek čaje...)

Musím se přiznat,že poprvé za 2 roky,co jsem byla na této škole, jsem se podívala na věci z praktické týden před a za ten týden si pořídila i účetní osnovu, ano lajdáčisko lvl999.

naštěstí jsem to stihla a vše zvládla s vysvětlením i kamarádek...

14 dní do ústních zkoušek

Tady jsem neriskovala a poctivě se učila všech 25 otázek ze všech odborných předmětů.

Největší obavu jsem měla z jazyků.
Obzvlášť z  angličtiny.  Jsem spíše průměrná a dělají mi problém časy.

(Paradox je,že ve výsledku jsem byla z ní úspěšnější než z češtiny, neboť u češtiny mi celou situaci zkomplikovala blbě vytažená otázka knížky.
 A to jsem vařila z vody...


 Naděje umírá poslední...

Do školy jsem odcházela s tím,že si jdu pro "maturitní vysvědčení " ,že jsem vložila do celé přípravy dost času a bylo by nemožné,abych ústní nedala.

Jediným problémem pro mě byl ten fakt,kterou rukou tahat z pytlíku.

Na youtube jsem zhlédla video,kde slečna mluvila o tom,že nejlepší je tahat levou rukou - od srdce. ( Řekla jsem si ok, v sociální péči si věřím, myslela jsem na otázku a tahala levou , hodilo mi to 13. no popravdě, tohle číslo jsem nechtěla,ale nebylo to nejhorší. Další jsem tahala pravou.)

Od 1.do 3. ústní zkoušky, jsem podle vyučujících a komise excelovala, což mě potěšilo.

Oříškem nastala závěrečná  zkouška a to čeština.
Vytáhla jsem si knížku,kterou jsem ze všech 20 chtěla nejmíň.
Petra Hůlová-Paměť mojí babičce.

Naštěstí jsem věděla dost informací a defakto mě zachránil neumělecký text.

Přísedící byla dost přísná,ale učitelka,co mě zkoušela ... překvapila.

Za ty dva roky,co ji znám, na mě působila jako jedna z těch přísnějších, ale při zkoušení nás držela nad vodou, což nikdy nezapomenu.

Vlastně NIKDY nezapomenu na tento moment. Toto období...
Dalo mi to další nový pohled a obrovskou zkušenost.

pondělí 7. května 2018

#3

5/07/2018 08:44:00 dop. 0 Comments

Rozhodla jsem se popisovat průběh maturity,státní část je za námi.  

Pro mě však nese s sebou spoustu nových "životních" zkušeností .

Písemné práce z češtiny a angličtiny byly v podstatě podobné, lišily se jen v zadání, v jč máte na výběr z 6 témat,zatímco v angličtině se musíte uspokojit s jedním.  ( Píšete ale 2 části a to delší a kratší).

Češtinu jsem už popsala zde》》Slohová práce -Český jazyk

Angličtina pro letošní rok měla toto téma: 

Delší část->Play and Programme Instructors needed
Kratší část->Oslava narozenin Evy -email 

V den konání angličtiny jsem vstávala v 6 hodin,neboť jsem si spletla čas konání zkoušky,který byl až ve 12:15.

V průběhu psaní mi přestala psát propiska a já ji musela vyměnit. Nová ovšem měla jiný odstín, tím pádem ve mně začala panika,zda to nebude problém (neměl by být!)

Co se týče samotné zkoušky, nechávám to osudu, protože vždy se má počítat s nejhorším,abychom pak nebyli překvapeni. (Osobně z ní mám ale kladný pocit!)

Při příchodu domů na mě čekala další těžká zkouška,kterou bych snad zrovna v tuhle dobu nečekala. JessieElle byla na tom velmi špatně.

 Zvracela , nejedla,nepila a byla apatická. Neváhala jsem a vzala ji k veterináři, kde na mě čekalo nejtěžší rozhodnutí.

Měla nález v tenkém střevě, hrozilo ucpání a roztažení, což by znamenalo konec.

Měla jsem ji s sebou vzít na speciální kliniku, která je v Novém Malíně.

Po příchodu jsem ještě obvolávala veterináře, který mi řekl, ať ještě chvíli počkám než ji zaberou antibiotika ( která dostala na veterině u veterinářky). Kromě antibiotik dostala další dvě injekce.

Naděje, že to přežije byly mizivé. Já odcházela na didakťák s tím,že až se vrátím domů, už tam nebude.

Jakmile jsem vrzla bránou,byla jsem v šoku. Jess mě přišla přivítat! Byla slabá a její chůze občas nemotorná ,ale přes to všechno se postavila na nohy. Probrečela jsem to jak želva. Tentokrát však štěstím a nadějí.

Poslední didakťák jsem šla psát s větším klidem . Teď ještě praktická a ústní (na které jdu poslední den, tj.30.5.) a vše bude za mnou.

Někdy řešíme zbytečně prkotiny a ztrácíme čas s věcmi,lidmi ,kteří za to nestojí. Není to škoda? 24 h denně, z toho +- 8 h spánek, škola, práce a povinnosti,kolik času zbyde na přátele a rodinu ?

Je to otázka na každého zvlášť.  Každý máme svoji rovnici,kterou buď vyřešíme nebo projedeme. 


Follow Us @soratemplates